První pracovní den
16. 10. 2010
Ahoj lidi
Neboť se všichni vyptáváte, co v práci a lačníte po informacích (což mě fakt těší), tak tady vám je servíruju:
V noci před mým prvním pracovním dnem jsem se probudila totálně zpocená, jako bych měla 40cítku horečku J Asi nervozita, ale nikdy předtím se mi to nestalo. Ráno už to pak bylo v klidu, ani jsem nebyla nervózní. Vzhledem k tomu, že mi šéf dal asi jen 1,5 hodinový školení, říkala jsem si, to bude levou zadní. A musím říct, že první den byl opravdu celkem v klidu. Šéf přišel až asi ve 2 odpoledne, do té doby jsem tam jen zvedala telefony a objednávala lidi na kontrolu a poslala 3 faxy. Ve čtvrtek (druhý můj den) měl nastat obávaný „crazy day“ a měla jsem ukázat, jak umím plavat. No, šéf asi neví, co je to crazy day v českém podání, nic zas tak strašného to nebylo, prostě bylo jen objednaných hodně lidí. Takže já bych docela i plavala (i dlouho a daleko), ale ono se těžko plave, když vám někdo zapomene rozvázat ruce a nohy… Šéf a jeho spolupracovnice po mně totiž chtěli věci, které mi vůbec nevysvětlil. Jen mi o nich řekl s tím, že mi je pak někdy ukáže a vysvětlí nějaká z bývalých asistentek. Čili ono není těžké
- někoho objednat (když aspoň víte ordinační dny, když aspoň víte, že první prohlídka musí mít vyhrazenou aspoň hodinu, páč je delší apod.),
- provést platbu kartou po telefonu (když vám k tomu aspoň dají nějaká hesla a návod),
- vystavit fakturu (když aspoň víte, od čeho odvodit pořadové číslo a cenu naslouchátek a podle čeho zjistit, jestli máte naúčtovat pravé, levé nebo obě, kde vyčtete sériové číslo naslouchátek a jaká se dává jakému zákazníkovi sleva)
- udělat ADP to GP (když aspoň víte, co ty zkratky znamenaj J a co ve dvoustránkovém formuláři máte vyplnit a co naopak nesmíte)
Tak si představte, že tam sedíte na té recepci bez jakýchkoli informací a prostě se teda nějakým způsobem snažíte to nějak uchopit J. Takže jsem vesele objednávala na různé termíny a až posléze se dozvěděla, že ordinační dny jsou jen ve středu odpoledne a ve čtvrtek, vystavovala fakturu na 5 položek a až potom se dozvěděla, že položka č. 1 musí být vždy zvlášť, položka č. 2 se účtuje vždy 1x ačkoli ve skutečnosti pacient obdržel 2ks naslouchátek…, pak se vás někdo ptá, jestli tahle baterka pasuje do tohohle typu naslouchátek a kolik stojí… J A vy prostě nemáte žádnou z těchto informací. Tak se holt na všechno ptám a skládám si postupně dost zmatečně puzzle, každej pes jiná ves, a snad mi to za chvilku dá nějakej kompaktnější celek. Jen je to úplně zbytečný – stačilo by mi říct obecně co jak se dělá, co se kdy s jakým pacientem vyplní a kam se to pošle, co kde najdu a co všechno poskytujeme za služby. Já bych si to napsala a pak bych ze svých poznámek dokázala cokoli. Ale takhle… No, takže jsem tam trochu za blbečka, ale šéfovi to očividně nevadí a je spokojenej, jak pěkně plavu J Pořád mi opakuje, že je to ou-kej, že neočekává, že to budu hned všechno umět (no jak bych taky mohla, když mi to nevysvětlil), ale asi ho vůbec nenapadlo, že kdyby mi to jednou všechno vysvětlil a udělal se mnou jeden modelovej příklad, tak bych to všechno během pár dnů uměla, protože to opravdu není nic složitého. No sranda J
Šéf je obecně hroznej pohodář, čas ho moc nevzrušuje, když má prvního pacienta v 10:30 (nerad pracuje dřív J), tak v klidu nakráčí do kanclu v 10:40, žádnej stres. Je to klidnej člověk, mluví pomalu a rozvážně, myslím, že ani neumí zvýšit hlas J A pořád mluví. Ááááááá! Furt! Dost mě to obzvlášť takhle na začátku ruší, protože bych se ráda soustředila na to, co dělám, ale jemu je to jedno, on prostě mele dál. Já třeba na telefonu dělám platbu kartou, čímž mě on sám zaúkoloval, takže moc dobře ví, že se soustředím jako blázen, co mi tam ta ženská z automatu říká a co mám nacvakat za další číslo a von v klidu přijde a začne mi něco povídat a dávat mi další úkol J. V tu chvíli bych ho nejradši zabila…. Navíc v tý angličtině, když von si tam něco žvatlá pod fousy (žádný nemá) z jeho kanceláře do mý…. Tak se furt ptám „Cože?“ „Cože?“ ale na to on je naštěstí zvyklej, páč všichni jeho pacienti jsou nahluchlý.
No a velká legranda je, když volám nějaký 150-ti letý babičce, který Alzheimer někam schoval zuby, a uším už zřejmě žádný naslouchátka stejně nepomůžou J To je pak hodně zajímavej hovor, protože ikdyž mě zaslechne, tak nerozumí mýmu přízvuku a když něco řekne ona, tak jí nerozumím zas já, protože stařecky a bezzubě žvatlá J)))
Ve středu jsem tam byla do 18, ve čtvrtek do 20 :-( a včera do 18 bez oběda, takže už jsem toho měla fakt plný kecky. Ale takhle dlouho to bylo jen proto, že ještě nevím, co jak se dělá a nemůžu si to průběžně zpracovávat. Časem to bude ok, toho se nebojím. Ale ty oběddy si musím vybojovat, protože 3 dny po sobě jen o müsli tyčince byly fakt dost náročný.
A lokace? Já bydlím v takových Strašnicích a jezdím dejme tomu na Prosek. Cesta trvá dvěma busama dohromady tak 45 min nebo hodinu. Ale s od šéfa vypůjčeným iphonem to utíká rychle :-)
Celkově mám teda pocit dobrej! Pokud si mě tam šéf nechá, tak paráda! Všichni se teda strašně divěj, že jsem tu jen měsíc, že mluvím výborně (oooooh J) a že je obdivuhodné, že jsem si dokázala tak rychle najít práci, že jsem měla velké štěstí. No asi jo, ale když si vezmu, že jsme přijely 3 a všechny 3 jsme si tu práci našly…. Navíc všechny máme full-time joby (což se tady taky cení, dost často nabízej jen part-time) a Alena je taky v kanclu, Lenka děláv pekárně, prodává a obsluhuje. Dokonce jsme všehny nastoupily nastejno - Alena v úterý, já ve středu a Lenka ve čtvrtek :-). Tak že by se na nás na všechny tak shodně usmálo štěstí?? Hele, nepátrám, nepřepínám, jsem ráda za to, co mám. Asi jsme prostě dobrý J
Tak pááá!